Naše půda se vrací domů: Jak automatizace může vdechnout nový život českým polím

Před rokem 1948 tvořilo české zemědělství pestrou mozaiku rodinných farem, remízků, mezí a polních cest. Krajina nebyla jen anonymním výrobním prostředkem, ale hrdým majetkem konkrétních rodin. Tento vztah byl v té době masovou záležitostí – ještě v roce 1948 pracovalo v československém zemědělství přibližně 1,3 milionu lidí, což tvořilo zhruba třetinu ekonomicky aktivního obyvatelstva. Pokud bychom se podívali ještě hlouběji do historie, v 19. století živila práce na půdě nadpoloviční většinu národa.

Násilná kolektivizace, probíhající především mezi lety 1949 a 1960, tento vztah brutálně zpřetrhala a demografii venkova navždy změnila. Vznikla Jednotná zemědělská družstva (JZD), hranice pozemků byly rozorány a drobné parcely se slily do nedozírných lánů. Dnes v zemědělství pracuje méně než 100 tisíc lidí (zhruba 2–3 % pracovní síly), což je historické minimum.

Nyní, o desítky let později, čelíme paradoxu: ačkoliv byla vlastnická práva formálně obnovena, česká krajina zůstává fyzicky uvězněna v postkomunistickém modelu velkoplošného hospodaření bez lidí. Mohou dnešní technologie přinést naději na nápravu?

1. Dědictví kolektivizace: Vlastnictví bez hranic

Současný stav českého venkova představuje v evropském kontextu unikátní anomálií. Česká republika eviduje přibližně 3,2 milionu vlastníků půdy. Většina z nich však drží malé parcely (průměrně pod jeden hektar), které jsou fakticky „neviditelné“ – utopené uprostřed obřích, padesáti- až stohektarových lánů obhospodařovaných agrokoncerny.

Cena za vznik těchto gigantických půdních celků byla obrovská nejen lidsky, ale i krajinářsky. Odborné odhady uvádějí, že v procesu scelování pozemků a kolektivizace bylo zničeno až 80 000 kilometrů remízků, mezí a liniové zeleně. Stejně tak nenávratně zmizely tisíce kilometrů polních cest, které dříve propojovaly vesnice a zpřístupňovaly pole.

Tento stav vyústil v extrémní podíl pachtovních vztahů. Přibližně 70 až 80 % zemědělské půdy v ČR je propachtováno (pronajato). Půda se změnila v průmyslový substrát „všech a nikoho“. Pro majitele je často jen abstraktní položkou v katastru nemovitostí, ke které se v terénu fyzicky nedostanou. Výsledkem je nejen odcizení vlastníků, ale i ekologická devastace – po rozorání přirozených bariér (mezí) trpí krajina půdní erozí, ztrátou biodiverzity a neschopností zadržovat vodu.

2. Jak získat své políčko a dědictví našich předků zpět

Pro drobného vlastníka, který chce na své půdě obnovit hospodaření nebo ji využít smysluplněji, je prvním krokem revize právních vztahů. Podle nového občanského zákoníku (platného od roku 2014) se v zemědělství uzavírá tzv. pachtovní smlouva. Ta se od nájmu liší tím, že pachtýř (zemědělec) věc nejen užívá, ale i požívá (bere z ní plody a užitky).

Proces osamostatnění vyžaduje strategický postup:

• Prověření smluv a výpovědní lhůty: Standardní zákonná výpovědní doba u pachtu na dobu neurčitou je 12 měsíců. Pachtovní rok obvykle končí 30. září, výpověď je tedy nutné podat s dostatečným předstihem. Pozor na „skryté pasti“ – velké holdingy často do smluv zanášejí fixní termíny s výpovědní lhůtou 5, 10 nebo i 15 let.

• Pozemkové úpravy: Pokud je vaše parcela uvězněna uprostřed lánu, je klíčové spolupracovat se Státním pozemkovým úřadem. V rámci tzv. pozemkových úprav lze docílit scelení rozdrobených vlastnických podílů a jejich přesunutí k okraji lánu tak, aby byly přístupné z cesty.

• Identifikace v terénu: Bez fyzických hranic nelze hospodařit. Geodetické vytyčení pozemku je nezbytným krokem, který mění papírové právo v reálný majetek.

3. Technologický zlom: Od těžké techniky k agrobotům

Hlavním argumentem pro udržení obřích lánů byla donedávna efektivita a nedostatek pracovních sil – oněch chybějících milion lidí, kteří ze zemědělství odešli do průmyslu a služeb. Malá políčka se údajně „nevyplatila“. Tento argument však v éře digitalizace ztrácí platnost. Nastupuje generace autonomních strojů, které nahrazují chybějící lidskou sílu a demokratizují zemědělství.

Technologie, které byly dříve sci-fi, jsou dnes realitou:

• Autonomní agroboti: Stroje od firem jako Naïo Technologies nebo české projekty typu Fravebot nebo Roboton dokážou plet, sít a monitorovat plodiny bez nutnosti neustálé lidské obsluhy.

• Šetrnost k půdě: Na rozdíl od těžkých traktorů, které zhutňují půdu a ničí její strukturu, jsou tito roboti lehcí (velikostně srovnatelní se sekačkou či malým vozíkem). To zásadně zlepšuje vsakování vody v krajině.

• Umělá inteligence (AI) místo chemie: Moderní systémy využívají kamery a AI k identifikaci plevele, který následně mechanicky odstraní. Tím odpadá nutnost plošné aplikace herbicidů (např. glyfosátu), což otevírá cestu k biokvalitě i pro malé pěstitele.

• FarmBot a CNC zemědělství: Open-source řešení umožňují automatizovat péči o záhon na principu CNC stroje – od setí po zálivku, vše řízené přes digitální rozhraní.

Scénář pro moderního vlastníka: Vize "digitální meze"

Představme si potenciální scénář blízké budoucnosti. Vlastník vypoví nevýhodný pacht velkopěstiteli řepky. Tím se však otevírá široká paleta možností – od využití parcely v příměstském pásu, přes revitalizaci vlastní zahrady, až po oživení ladem ležícího sadu v sousedství. Namísto drahých nákupů techniky a osamělého lopocení se nabízí cesta komunitního pěstování, sdílení a společných investic do moderních technologií.

Malá flotila agrobotů se stará o produkci kvalitní zeleniny, která najde své místo v našem jídelníčku každý den, ať už jde o rajčata, saláty nebo kořenovou zeleninu. Vize autonomního zemědělství navíc nemusí končit u plotu zahrady. Rýsuje se budoucnost, kde malá autonomní vozítka převezmou i logistiku a čerstvou bedýnku dopraví přímo na místní tržiště nebo k vašim dveřím, aniž byste museli sednout do auta. Robot mezitím udržuje obnovené zelené pásy kolem pozemku. Tím se alespoň částečně vrací ony tisíce kilometrů ztracených mezí, které slouží jako útočiště pro hmyz a drobnou zvěř. Z monokulturní pouště se stává pestrá zahrada.

Závěr

Návrat k menším políčkům není romantickým voláním po návratu do 19. století. Je to vize moderního, technologicky vyspělého venkova, kde digitální správa pozemku umožňuje návrat k tradici i lidem z měst, kteří nemají čas být zemědělci na plný úvazek. Rozbití monokulturních lánů pomocí práva a autonomních strojů je praktickým řešením pro ekologickou stabilitu i potravinovou bezpečnost. Půda, která byla před sedmdesáti lety ukradena a znehodnocena, se nyní může vrátit ke svému původnímu smyslu: být živým organismem a hodnotou pro další generace.

Zdroje a metodika

Při zpracování článku bylo vycházeno z následujících podkladů a legislativních norem:

• Historický kontext a statistiky: Data o kolektivizaci (1949–1960), Zákon o JZD (č. 69/1949 Sb.), historická data o zaměstnanosti v zemědělství a úbytku krajinných prvků (Ústav zemědělské ekonomiky a informací, historické ročenky).

• Právní rámec: Občanský zákoník (č. 89/2012 Sb.), specifika pachtovní smlouvy a výpovědních lhůt; činnost Státního pozemkového úřadu (SPÚ).

• Současné statistiky: Data o vlastnické struktuře půdy, zaměstnanosti a pachtovních vztazích v ČR (Český statistický úřad, Zprávy o stavu zemědělství).

• Technologie: Informace o autonomních systémech a robotice v zemědělství (projekty Naïo Technologies, Fravebot, FarmBot, principy Precision Farming).